Kamarád jménem sluchadlo

Jmenuji se Regina Poláková a narodila jsem se s velmi těžkou nedoslýchavostí. Moji rodiče a dva bratři jsou slyšící.Když mi bylo kolem 18 měsíců, moji mámě v kuchyni spadlo ze skříně pár hrnců a zarazila se, když jsem na ten hluk nereagovala a v klidu si hrála ve vedlejším pokoji dál. Mámino podezření, že něco není v pořádku, později potvrdila v Hradci Králové ORL lékařka s tím, že mám sluchovou vadu.

Jako hodně malá jsem podle máminých slov byla strašně divoké dítě. Stále jsem jen tak křičela z plných plic a chtěla jsem mluvit jako moji vrstevníci. Pro rodiče to bylo těžké období. Navíc jsem měla o rok a půl mladšího bratra, kterého jsem neustále budila. Mezitím se mě rodiče, vlastně celá rodina, snažili postupně naučit mluvit. Znakový jazyk byl pro nich tabu a já v tom věku o něm neměla tušení. Od odborníků slyšeli, že bych se nikdy nenaučila mluvit a proto se znakového jazyka tak báli. Navíc v době totality si většina majoritní společnosti myslela, že znakují jen hloupí lidé a nechybělo ani posmívání se znakujícím.

Ve třech letech jsem dostala sluchadlo s maxi krabičkou o velikosti krabičky cigaret. Měla jsem ji vždycky na hrudi, v háčkovaném pytlíku od mojí babičky. Díky tomu, že jsem mohla alespoň něco slyšet, jsem se zklidnila a vnímala veškeré zvuky, které jsem byla schopna slyšet. Ve třech letech jsem začala chodit do svitavské mateřské školy a jediné, co si pamatuji je, že jsem zažila šikanu od paní učitelky i dětí, které ona proti mě sama naváděla. O rok později jsem nastoupila do internátní mateřské školky pro neslyšící v Hradci Králové v Brandlově ulici. Tam jsem poprvé zaznamenala znakový jazyk. Díky této formě komunikace, jsem se naučila rychle rozvíjet mluvenou řeč, za což vděčím logopedkám paní Špulákové, Stejskalové, Zelinkové, noční vychovatelce Borůvkové a později třídnímu učiteli základní školy panu Potměšilovi.

Měla jsem dále navštěvovat základní školu pro nedoslýchavé, ale v komunistické době se to rodičům nějak nepodařilo zařídit.

Takže mi nezbývalo, než jezdit od druhé třídy (tenkrát všechny děti obvykle přestoupily z H. Králové do Hořiček) do internátní základní školy, která byla od domova vzdálená 120 km. Tato škola měla bohužel velmi redukovanou osnovu, včetně hlavního vyučovaného předmětu, českého jazyku.  Učení mě proto moc nebavilo a neměla jsem tak šanci se rychle posunout a vzdělávat dál.

Pořád jsem cítila potřebu mluvit i přesto, že moji spolužáci a starší kamarádi pouze znakovali. Vymyslela jsem si proto svoje fígle, abych mohla co nejvíce mluvit. Například jsem mluvila s každým dospělým nebo nahlas četla nějaké učebnice. Knížky jsme tenkrát neměly možnost moc číst, neboť nás na škole ke čtení nevedli. V internátní škole nebyla ani knihovna nebo aspoň o tom nevím.

První závěsné sluchadlo (na levé ucho) jsem dostala až v páté třídě a byla jsem nesmírně šťastná, že už nemusím mít na hrudi tu děsně ošklivou krabičku. Když si zpětně vzpomenu, na základní škole jsme vůbec neměli speciální logopedku, která by nás učila mluvit a opravovat hlásky. Musela jsem se v tomto spoléhat na sebe. Když jsem byla doma u rodičů, máma mi dala pohádkové knížky, ze kterých jsem předčítala nahlas. Když slyšela nějaké chyby, či nerozuměla, přišla za mnou a hned mě opravila. Táta mě naučil poslouchat romskou hudbu. On sám hrál na tahací harmoniku, ale i na jiné hudební nástroje. Dodnes v duchu stále slýchávám tu nádhernou muziku, kterou hrávala a zpívala rodina z otcovy strany.

Až do dospělosti jsem nechodila na žádnou speciální logopedii a postupem času jsem si uvědomila, že víc znakuji a méně mluvím. Když moje děti trochu povyrostly, chodila jsem na dálkové studium mezi slyšící a dlouho mi trvalo, než jsem začala zase bez ostychu mluvit a za to patří dík paní tlumočnici znakového jazyka Emilce Mrzílkové, která mě přivedla k tomu, abych mluvila nahlas. Upozornila mě vždycky, když jsem nevědomě zase mluvila potichu, že mám zvýšit hlas tak, aby mě ostatní slyšeli. Postupně jsem si tak uvědomila až v pozdějším věku, že jsem sluch začala postupně ztrácet víc a víc. Například ještě v 18 letech jsem v klidné norské přírodě mohla slyšet cvrčky, jak vydávají jim charakteristické zvuky.

 Tuto první kapitolu nyní uzavírám. Příště se můžete těšit na článek, jak probíhal můj život těsně před KI.