Můžu telefonovat!!!!

Je ve mně tolik dojmů. Jsem nadšena, šťastná, úplně hotová!

V pátek 20. března jsem dorazila na Mrázovku na další nastavování. Vzala jsem sebou Janu Spevákovou, která byla u mě na návštěvě a pak bylo v plánu jet domů, na Moravu. Chvíli jsme si s panem inženýrem jen tak povídali o všem možném a nemožném a pak se šlo nastavovat. Začali jsme lepším, levým uchem. Opět se stanovily prahy, pak hlasitost...poslech byl zvonivý, tak pan inženýr přidal nějaké filtry, či nějak upravil nastavení a hlas najednou zněl krásně čistě. To stejné s pravým uchem. Nechal mi zapojené jen pravé ucho, a že si budeme chvíli povídat. Pak začal mluvit o tom, jaké dělám úžasné pokroky, nechápavě jsem na něj koukala, nevěděla jsem, co tím myslí. Řekl mi, že když jsem k němu poprvé přišla na nastavování, bylo nemyslitelné, abych měla zapojené jen pravé ucho a rozuměla a byla schopna odpovídat a komunikovat. Vůbec mi to tak nepřišlo. Vůbec jsem si nevšimla, že rozumím jen na pravé ucho tak dobře. Pak mi to došrotovalo, že má pravdu. Ve středu jsem totiž nastoupila do nové práce, kde je hlavní náplní komunikace se zákazníky. Najednou jsem si uvědomila, jak dobře jsem byla schopná slyšet a rozumět i v hlučném prostředí, bez problému se zákazníky komunikovat. Dokonce jsem obsloužila 4 anglicky mluvící zákazníky!!!! Ale tímto to neskončilo. Další překvápko, když se mě pan inženýr zeptal, jak slyším svůj hlas. Říkám, že jsem si uvědomila den před tím, že zním trošku dutě, jak kdybych měla rýmu a on mi vysvětlil, že jsem se naučila mluvit přes dutiny, abych se lépe slyšela (kvůli vibracím) a že to, že si to uvědomuji, je velmi dobrá cesta k tomu, se to odnaučit. Popravdě to teď hodně vnímám, jak moc mluvím přes dutiny a rozčiluje mě to :-D

Při rozhovoru jsem si všimla, že pan inženýr některá slova vyslovuje jinak, než je znám, zeptala jsem se ho na to a on na mě koukal a že jsem dobrá, že tam ten rozdíl slyším. To bylo asi poprvé, co jsem si uvědomila dialekt v řeči!!! Pro mě strašná bomba, že slyším i takové nepatrné rozdíly. Pan inženýr naopak říkal, že tím, jak se slyším, si více hraju s hlasem, zapojuji do něj barvu, emoce...je toho tolik, čeho si nevšímám a co je zlepšení! Řekla bych také, že se mi zlepšila rovnováha (hlavně, když jdu po tmě), plynuleji mluvím, nezakoktávám se tolik, jako dřív.

Pak jsme zkoušeli poslech bez odezírání, říkal ovoce, zeleninu...zkoušel to na mě s banánem, ale neuspěl :-D u zeleniny jsem trochu tápala. Dělala jsem si z něj srandu, že jmenuje jen tu, ze které nevařím a tudíž ji nemám naposlouchanou. Bylo to velmi pohodové odpoledne. Říkal, že je to bezva, kolik slov jsem slyšela a já mu oponovala, že to byla jen slova a že uzavřený soubor a on že zkusí věty. Řekl 2, obě jsem zopakovala dobře.

Jednu z nich mi sice musel víckrát opakovat, ale dala jsem to! Pan inženýr mi na to řekl, že jsem slyšící a mám jít domů a už nechodit :-D

Potom jsme se nějak začali bavit o telefonování a já mu říkala, že jsem zkoušela ještě se starým nastavením, než jsem začala chodit k němu a že to bylo špatné. Hlášky operátorů jsem krásně slyšela a při spojení s volaným se jeho hlas strašně ztlumil, že jsem ho slyšela velmi málo. Domluvili jsme se, že doděláme nastavení a pak zkusíme hovor. Pan inženýr si ode mě vzal číslo, a že půjde na chodbu a zavolá mi. Měla jsem obavy, že ho uslyším spíše přes dveře, než v telefonu. On však šel raději úplně do jiného patra. Zvedla jsem telefon. "Jak mě slyšíte? Rozumíte mi?" Odpověděla jsem, že slyším dobře a asi i rozumím, když vím, co odpovídat. Pak už jsem ale nerozuměla všemu. Řekl, že zkusí zeleninu..."Nevím, nevím, paprika, nevím, nevím, kapusta, nevím, salát...." "Tak končíme" v telefonu se ozvalo pipipi a já poprvé slyšela svůj mobil oznámit mi, že mi to někdo tipl. Oddělala jsem mobil od ucha, koukla na Janu a na oko naštvaně jsem ji oznámila, že mi to típl :-D. Domluvili jsme si další termín na nastavování a s Janou jsme se vydaly pryč.

Venku jsem se zarazila, slyšela jsem ptáky, ale ne jen jako vysoký táhlý tón. Já slyšela trylkovat holubici! Byly jsme z toho obě na větvi, že to slyším. Po chvíli jsem s úsměvem od ucha k uchu vypískla, že už mi to leze na nervy. Pak jsem se zase zarazila. Jana se mě zeptala, co slyším...říkám, že motorku a Jana jen kývla hlavou doleva. Kouknu a kolem prosvištěl řidič na motorce. Opět výbuch šťastného smíchu. Ve vlaku jsme probírali to telefonování a domluvily se, že mi Jana v sobotu zkusí zavolat, že přece jenom jako ženská má vyšší hlas, než pan inženýr.

Dneska mi začal zvonit telefon, vidím Janino jméno a jen se začnu smát, zvednu ji to. Chvilku mluvíme. Ze začátku jsem ji rozuměla, ale jak se konverzace stávala složitější, rozvětvenější, už jsem se ztrácela. Pak mě napadlo, že bych Janu mohla dát na hlasitý odposlech, protože bych ji slyšela oběma ušima a poslech by se tak měl zlepšit. Opravdu, začala jsem ji rozumět více a lépe. Zkusila mi říkat různá slova...myslím, že jsem jich docela dost slyšela, ale furt telefonování nebylo ono. Pak mě zčistajasna napadlo to, co jsem dělávala se sluchadly. Říkám Janě, ať vydrží, že do mobilu zapojím sluchátka a zkusím si dát sluchátka na uši k mikrofonům. Najednou se řeč stala krásně srozumitelná a čistá a já začala Janě odpovídat správně. Bylo to úžasný! Hned po hovoru s Janou jsem volala Gábině Dänemarkové z nadace Dar sluchu, která byla mým průvodcem celou implantací, abych se s ní podělila o tu radost, že můžu přesně 2 MĚSÍCE od prvního nastavení vzít mobil a zavolat. Mluvily jsme spolu skoro 23 minut a bylo to naprosto úžasné. Už se těším na další hovory. Jsem opravdu šťastná a v takový zázrak jsem snad ani nedoufala po všech těm problémech, co jsem na začátku měla!