Můj den ZP

Dne 20. 1. 2015 nastal můj den ZP neboli den zapojení procesoru. Byla jsem nervní a spíše počítala s tím, že budu hodně zklamaná. Přeci jenom oproti Ivance nebo Regi jsem byla zvyklá na hodně zvuků a relativně kvalitní poslech se sluchadly.
Došla jsem na Foniatrickou kliniku na Žitné 24, kde mě po chvíli odchytl pan inženýr a poslal mě do recepce se zaregistrovat a pak se šlo na věc. Chvilku mi vysvětloval, co se bude dít a pak mi ukázal můj velký kufr Cochlear. Hned jsem ho překřtila na "manažérský kufr". Je fakt velikánský. Pan inženýr vytáhl všechny díly procesoru a začal ho skládat jako puzzlíky do sebe. Potom mi ho dal za ucho a začalo nastavování. Nejdřív zjišťování, kde ještě zvuk slyším a pak kde je to pro mě příjemné na poslech. Můj první zvuk po měsíci byl tedy píp, píp, píp. V různé tónové hladině.
 

"Slyšíte něco? Je tam něco?" Moje první slova, která jsem po zapojení slyšela. Zvuk byl příšerný. V uchu mi seděl nějakej malej permoník a cinkal na skleničky. Všechno, co jsem slyšela, bylo cinkavé. No a pak na mě inženýr začal mluvit a docela rychle. Já na něj vytřeštila oči a začla jsem bulet. Pane Bože, já mu rozuměla, co mi říkal i bez odezírání! Nebylo to 100%, nějaké slova jsem si musela domyslet, ale i tak.
Postupně jsme ladili nastavování, zkontrolovali jsme příslušenství kufru (baterky, náhradní káblík, ovladač, háky, sušička, briketka, pouzdro, tablety na vysoušení, filtry na mikrofony, sluchátka). No a pak jsme zkoušeli různé programy. Bylo mi také třeba "povolit" otáčením magnet, protože tu stranu mám vyholenou, a tudíž tam nebylo moc vlasů a magnet tlačil.
Já tele hloupý byla zvyklá ze sluchadel, že automaticky dostanu normální poslechový program jako standard + další nějaký přednastavený. No a až venku jsem zjistila, že mám program pouze automatický + směrové slyšení (kam se dívám, tím směrem slyším). Byla jsem naštvaná, šíleně. Těšila jsem se na zvuky a místo toho mi automat všechny hlučné zvuky potlačil. Neslyšela jsem auta, neslyšela jsem nic a byla z toho vyděšená a naštvaná a zoufalá. Alespoň že řeč jsem vcelku dobře vnímala a rozuměla jsem některá slova i bez odezírání.

Můj druhý den
Ráno se mi moc procesor dávat nechtělo. Byla jsem zklamaná a měla jsem ufňukanou náladu. Nakonec jsem se k tomu dokopala, protože jsem chtěla slyšet aspoň toho permoníka. No překvapilo mě, že hlasy jsem slyšela skoro normálně, jak jsem si je pamatovala předtím. Akorát pokud jde intonace hlasu do výšky, nastoupí permoník se skleničkou a cinká. Pořád mě štvalo, že neslyším auto, metro, atd... Odpoledne po celodenním cupkání už jsem začala auta aspoň trošku vnímat, když projela těsně kolem mě, takže jsem se začala dávat aspoň trošku do klídečku. No a večer šok. "Hele, co to je za zvuk?" prej, jaký zvuk mám na mysli.

Říkám takový tcsa, tcsa, tcsa, tcsa. Byl to prosím pěkně budík :-D Po X letech slyším tikot budíku :-D No, po cca půl hodině přestávám být vděčná, že tikot slyším a přemýšlím, kam tou potvorou plechovou mrsknout. No a další zvuky? Kukuřičný chlebík zní při jídle, jako bych drtila mezi zuby štěrk. Pusa s kamarády na přivítanou, jako kdybych praskala bublinkovou fólii.

Můj třetí den
Dneska už jsem klidná. Procík dávám na ucho hned po probuzení. Mám bžundu z toho, jak bublá voda v konvici, že slyším klapnutí čudlíku, že se voda dovařila. Při přípravě jídla, prskání oleje na pánvi, i když zní spíše jak cinkání činelek. Další šok? Když slyším dýchat člověka, který sedí 2 metry ode mě. Když na mě mluvila známá asi 4 metry ode mě a já ji slyšela. Když jsem si říkala, která kravka v okolí tak dupe, abych pak přišla na to, že ta kravka jsem já a slyším své kroky. No a teď večer se mi do cesty připletla kočka a já po velmi dlouhé době slyšela krásně a zřetelně mňáááááááááááu :-).

Věděla jsem, že musím být s kochlíkem trpělivá, ale byla jsem tak strašně zklamaná, že jsem měla první den chuť ho rozšlapat. Teď se těším na každý zvuk, který s ním poznám a těším se, až dojedu domů a uslyším mámu a tátu a činčilku, jak na mě bude prskat, že ji tahám z klece.
Na další nastavování jdu v pondělí, tak jsem zvědavá, čeho se dočkám. Jediné, co mě štve, je ten automatický program. Připravuje mě o venkovní zvuky a taky trošku káblík mezi procesorem a cívkou. Nemůžu si hrát s vlasama, dát si je za uši, apod. Procesor mi navíc přijde velký a často mi padá z ucha. Ještě, že magnet drží silně :-D. I když druhý den se mi jej podařilo v obchodě přicvaknout na mop.

Vím, že oproti hluchotě to jsou prkotinky, ale teď když zase slyším, tak se můžu vrátit k obyčejným malichernostem :-)

PS: Své okolí štvu neustálým zkoušením cinkání lžičky o hrnek, škrábání o předměty, klepání, ťukání, mlaskání, apod... :-D