Je v pořádku mít depku...

Vzhledem ke komentářům jsem si řekla, že by nebylo na škodu rozepsat "Můj příběh". Hlavně proto, že rodinní příslušníci často nemají absolutní potuchy o tom, jak se člověk se ztrátou sluchu cítí.Jak jsem ke sluchové ztrátě přišla, jsem již psala. V tom věku byl nápor na psychiku příšerný, ale stále jsem si říkala, že jsem odolný a silný jedinec, který má na to, aby všechno hodil v klídku za hlavu.

Moje sluchová vada se začala projevovat v 7. třídě. Učitelka upozorňovala mé rodiče na roztěkanost a špatné reagování, pokud na mě mluvila. Přičítala to nějakým problémům v rodině. Tehdy si i naši uvědomili, že si toho všímají také, jen to přičítali na úkor mého věku (aneb selektivní hluchota). Ze začátku jsem neměla moc problémy, ani jsem si to neuvědomovala. V 9. třídě už ale začaly moje první komunikační problémy, kdy jsem přestávala slyšet, když na mě někdo začal mluvit. No holky toho využívaly tak, že mě pomlouvaly a věděly, že je na velké procento neuslyším. Tehdy jsem přišla na to, že začínám rozumět odezíráním (jejich smůla :-D). V tomto období také začalo moje trápení s lékaři. Z Boskovic jsem byla poslána do Brna, kde jsem vyfasovala tu údajně geneticky podmíněnou nedoslýchavost. Není nad to, když lékař po vaší matce křičí, jestli je blbá nebo hluchá, je k vám arogantní a nepříjemný a dává vám najevo, že ho vlastně zdržujete.

Na střední škole to bylo snad ještě horší. Neustálé kontroly u audiologa. Audiogram byl pro mě doslova utrpení. Nebyl problém, abych v audiokomoře strávila i 50 minut. Protože jsem prý mačkala výsledky pokaždé jinak. Pamatuji si nasupený výraz audiologa, jak sestře povídá, ať mi tam prostě něco zapíše, ať už vypadnu. Stále jsem si stěžovala na motání hlavy a závratě. Prý málo piju. Vyloženě jsem si vydupala vyšetření hlavy. No dozvěděla jsem se, že jelikož slyším hůř na levé ucho, tak když omdlím, spadnu vlevo (důležité vědět). Spolužáci byli v prvních ročnících fajn. Ale ve třeťáku se to zlomilo. Bez odezírání jsem již nebyla schopna rozumět, což si uvědomuji až s odstupem času. Moje zápisky z hodin tedy vypadaly hodně prořídle a já si musela dopisovat sešity po výuce. Ve čtvrťáku už jsem prostě jen kopírovala sešity od ostatních, nerozuměla jsem skoro slova a to jsem seděla v první lavici. Zkoušení v některých předmětech u mě probíhalo ve stylu: "Otázka. Nerozumím. Zopakování otázky. Já ale opravdu nerozumím! Aha, takže nevíš, za 5!" Někteří učitelé se naopak chovali, jak kdybych měla postižení mentální a ne smyslové. Šla jsem z extrému do extrému. Nejvíc mě dostali mí spolužáci. Chodívala jsem s nimi do hospody a oni seděli kolem mě a pomlouvali mě a bavili se tím, že je ta hluchá kráva neslyší. Ke konci studia jsem se dokonce dozvěděla, že to prej jenom hraju, aby mi učitelé dávali lepší známky. Po 4 letech, co jste s těmi lidmi skoro každý den, se dozvíte něco takového?! Odmaturovala jsem a nikoho z nich nechci už nikdy vidět. Nemám potřebu.

Na střední jsem také dostala svoje první sluchadla, Widex Bravo. Dělala jsem si řidičák a moje praktická lékařka mi nechtěla vypsat potvrzení, dokud nedostanu sluchadla. A tak jsme jeli k mému "oblíbenému" audiologovi, který stále trval na genetickou nedoslýchavost. Můj výběr prvního sluchadla spočíval v tom, že mi doslova vrazil sluchadlo do uší asi na 30 sekund a jediné, co na mě mluvil, bylo, jestli je to dobrý. Což za takovou chvíli asi těžko vyzkoušíte. Takhle jsme vyzkoušeli 3 druhy sluchadel, načež mi bylo řečeno něco ve smyslu, ať už si nějaká vyberu, že na mě nemá celý den. Vrchol byl, když řekl, že je potřeba abych slyšela třeba tohle (zašustil papírem) a po té, co jsem mu řekla, že to slyším i bez sluchadel po mě začal ječet, že jsem prostě tak hluchá, že to slyšet nemůžu a ať si nevymýšlím. Že jsem nebyla schopná se sžít se sluchadly, jsem psala ve svém příběhu.
Nejhorší na všem byla ta vznikající bariéra v komunikaci, kterou jsem si ani moc neuvědomovala. Stále jsem popírala svůj stav. Dříve jsem byla velmi společenský člověk a najednou jsem byla raději zavřená doma u knihy nebo na chatu. Doufala jsem, že se to změní, až se dostanu na vysokou. Nezměnilo. Nebyla jsem již schopna komunikace vůbec. Ostatní nevěděli, jak se mnou komunikovat a tak nekomunikovali vůbec. Děkuji všem vyjímkám, které to neodradilo a daly mi pocit, že jsem normální člověk. No i tady se ale také našli blbci. Mívala jsem sebou zapisovatelky. Odezírání se tehdy ukázalo jako super věc. Například když se spolužačky bavily, že si ke mě přijdou pro zápisy. Že jsem blbá, že jim to dám a já jim viděla na puse, jak toto říkají. Když přišly ve stylu:" Editkooooo, kamarádkooooo?!" Dostalo se jim ode mě velkého poslání do určitých míst.

No a na vysoké se to vystupňovalo. Jak moc síly musí člověk mít, aby dokázal všechno tohle chování unést a ignorovat? Stále jsem vystupovala jako usměvavý, zářící člověk, kterýmu je všechno šumák a nic ho netrápí. Myslela jsem, že když všem ukážu, jak jsem silná, že mě budou obdivovat. Omyl! Docílila jsem pouze toho, že si mé okolí myslelo, že když jsem furt usměvavá, není ta hluchota pro mě vlastně žádný problém a nemusí mít o mě strach. No a pak to ve mně bouchlo. Začala jsem se stranit veškeré společnosti. Rodinné oslavy, byly peklo. Přestala jsem na ně jezdit. Bylo to pro mě jen "tiché" pohyblivé divadlo, které jsem přetrpěla vždy od samého začátku až do konce. Rodina nechápala, proč se prostě nebavím. Jenže jak? Sakra lidi, vždyť já vám nerozumím! Proč to nechápete?

Na jaře 2014 jsem již byla v takovém stavu, kdy jsem odmítala opustit domov. Při nutnosti opustit byt se to neobešlo bez zvracení, návalu paniky, dušení, apod. Přestala jsem jezdit i do škol a vymlouvala se na chřipky, virózy, apod. Což byl problém, zvlášť když jsem měla praktickou část v diplomce. Moje stavy souvisely s představou mé osoby ve větší společnosti lidí. Nebudu jim rozumět, ztrapním se, atd... V momentě, kdy jsem si uvědomila svůj stav, kontaktovala jsem psycholožku u nás ve městě. Ano, bylo mi 25 let, a ač jsem si říkala, že všichni lidi kolem mě by potřebovali psychologa, skončila jsem u něj paradoxně já. Přestalo pomáhat říkat si, že každý, kdo mi kvůli handicapu ublíží, je duševní chudák. Doktorka mi řekla, že moje tělo přestalo vytvářet serotonin, který odbourává stres. Byla jsem totiž permanentně tak stresovaná, že pro tělo to bylo velmi energeticky náročné, tak přestal tento hormon tvořit úplně. Začala jsem s nelibostí brát prášky, které měly tvorbu serotoninu znovu "probudit". Jenže já se bála, že u těch prášků skončím napořád. Je pravda, že mi hodně pomohly. Hlavně před státnicemi jsem vše zvládala líp. Také jsem absolvovala pár sezení s psychoterapeutkou. Hodně mi pomohla. Uvědomila jsem si, že lidi mě nemusí mít rádi ne kvůli mému handicapu (ano, často vztahujeme všechno na náš handicap), ale že i ji (moji psychoterapeutku), zdravou, nemá každý rád. Pomohla mi pochopit, že potlačováním mého problému před rodinou si nepomůžu a hlavně že mám nárok mít špatnou náladu a potřebu se vybrečet stejně jako každý jiný. Že nemá smysl si hrát na silnou, když už to nejsem schopna zvládnout.
Když jsem začala doma mluvit o těchto problémech, každý to vzal jinak. Mamka brečela, protože ji ranilo, že jsem celé roky byla nešťastná a ona si toho nevšimla a nemůže s tím nic udělat. Taťka kolem mě chodil, jak kdybych byla z porcelánu a brácha se obrnil tím, že se snažil vše obracet v žert. Občas bohužel docela necitlivě. Teď už se to uklidnilo. Více jsme si o tom povídali. Stále mě ale přepadají chmurné myšlenky. Stále se ptám, proč já. Na začátku, když jsem přemýšlela o KI, jsem si říkala, že si opravdu připadám jak stroj. Nu co, porouchala se, tak ji jenom vyměníme součástku.

V říjnu se dostala na již zmiňovanou výstavu Naše cesta a můj život se obrátil o 180°. Ta práce byla něco tak úžasného. To, jak všichni ti lidi chodili a dávali vám najevo nejenom soucit, ale hlavně souznění s tím, že jsme všichni lidi. Jejich šokované výrazy, když viděli, že já nebo Janča Speváková jsme neslyšící a přitom to na nás nejde vidět. Hrozně mi pomohlo to, jak se ke mně všichni chovali. Brali mě jako normálního člověka jen s nějakým malým omezením. Přestala jsem brát prášky, už jsem je nepotřebovala. Kdyby mi někdo ještě před půl rokem řekl, že si budu sama štrádovat po Praze v šalině, metrem nebo dokonce to, že se sem přestěhuju, tak bych ho k tomu psychologoviovi poslala také!

Prosím všechny ty, které trápí sluchový handicap, nezapomeňte, že každý jsme úžasná bytost, ale máme nárok na to, občas bouchnout. Mít špatnou náladu a být protivní. A nebojte se vaší rodině a přátelům přiznat, jaký je to pro vás problém. A vy, co jste kolem nás, buďte nám oporou a nezlobte se, když jsme nepříjemní, nechceme jít někam se bavit, apod. I když se zrovna mračíme jak stádo čertů, jsme rádi, že vás máme!