Na sluchovou vadu se přišlo poměrně pozdě. "V mateřské školce jsem se sice v kolektivu dětí moc nechytala, ale to si rodiče vybavili až zpětně. Pamatuji si, jak jsem sestře při našem společném večerním špitání v posteli říkala: Počkej, já ti nerozumím, musím si lehnout na druhé ucho. Nikomu nám to však nepřišlo divné, nenapadlo nás, že by situace mohla být mnohem vážnější." Zlom nastal ve druhé třídě základní školy. Týden po prodělaném virovém onemocnění jsem se ráno vzbudila a neslyšela jsem vůbec nic. Následovalo vyšetření na ORL a hospitalizace na Foniatrické klinice v Praze, kde mi byla přidělena a seřízena sluchadla. Diagnóza zněla: středně těžká nedoslýchavost na obou uších. Začala docházet na logopedii, kde se zjistilo, že již mám základy odezírání spontánně osvojené.
Ve studiu jsem pokračovala na běžné základní škole v místě bydliště. Učitelé i spolužáci mě znali a ztráta sluchu zatím nebyla tak velká, abych musela volit speciální školu. Pouze jsem byla přesazena do první nebo druhé lavice. Téměř u katedry jsem na sebe strhávala pozornost, která mi nebyla vůbec příjemná. Vadilo mi, když se učitel před celou třídou ubezpečoval, zda jsem mu rozuměla. Myslel to dobře, ale já se cítila trapně. Být po mém, nejraději bych seděla až někde úplně vzadu. Spolužáci přijali skutečnost, že hůř slyším, velmi dobře, nevybavuji si žádnou negativní zkušenost. Všichni, jak doma, tak i ve škole, postupně vzali naprosto přirozeně, že ke mně sluchadla patří a že je pouze potřeba mluvit pomaleji. Vyrůstala jsem mezi slyšícími, neznali jsme nikoho, kdo by měl podobnou vadu sluchu jako já, prostě to nikdo neřešil.
I přes vadu sluchu, jsem chodila na hodiny anglického jazyka, později jsem začala hrát tenis, chodila na výtvarný obor při základní umělecké škole, v páté třídě základní školy jsem přidala hru na klavír. Sluchadla jsem nejprve nosila na obou uších, ale více jsem využívala levé ucho. Na pravém byla jsem velmi malé zbytky sluchu. Okolo 15 let mi bylo nabídnuto zvukovodové sluchadlo, které nebylo skoro vidět. Tak jsem tedy úplně odložila sluchadlo na pravé ucho a na levé jsem začala nosit zvukovodové.
Po skončení základní školy jsem původně chtěla pokračovat na umělecké škole, ale nepřijali mě. Zamítavé rozhodnutí mě zamrzelo, avšak nakonec jsem byla za tento drobný "neúspěch" ráda. V uměleckém oboru je přece jenom obtížnější se uplatnit. Druhá volba byla gymnázium a už v té době jsem začala uvažovat, že bych se mohla stát lékařkou. Po gymnáziu jsem se dostala na Lékařkou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Od začátku jsem věděla, že se chci stát patologem. Byla jsem si vědoma toho, že jednou mohu přijít o sluch úplně a v patologii to až tak moc nevadí.
Studium na lékařské fakultě je docela náročné, ale jelikož jsem byla zvyklá se od základní školy neustále učit a připravovat na hodiny, tak mi to nedělalo až tak velký problém. Nesetkala jsem se žádnými negativními ohlasy ani ze strany studentů, ani vyučujících. Ve vyšších ročnících se mi dokonce snažili vyučující co nejvíce vyjít vstříc.
Po úspěšném zakončení vysokoškolského studia jsem se ucházelo o místo na oddělení patologie, kam jsem také nakonec před třemi lety nastoupila. Kolegové mě přijali velice dobře. Díky tomu že dokážu dobře odezírat, ale i telefonovat, tak nikomu nepřišlo, že jsem těžce nedoslýchavá. Zbytky sluchu co mám, jsem měla konstantní tak cca 8-10 let. Předloni, konkrétně na jaře 2013, nejspíše v důsledku nachlazení a únavy, jsem na cca 14 dnů ztratila i ty poslední zbytky sluchu na levém uchu. Naštěstí se mi sluch obnovil. Avšak znovu, cca za půl roku jsem tentokrát přestala slyšet už na 3 týdny a i potom se mi sluch zase ze dne na den vrátil. V tu dobu mi pak ošetřující lékař jen tak mezi řečí sdělil, že je čas zamyslet se nad možnostmi kochleární implantace. O možnosti kochleární implantace jsem už něco věděla, ale když na to přišla řeč, tak jsem to nezvládla. Prostě jsem se v ordinaci rozbrečela. Myslela jsem, že ji nikdy nebudu potřebovat. Naštěstí sluch zatím se držel. Poslední ataka ztráty sluchu nastala na jaře 2014, kdy jsem měla před ukončením základního kmene z patologie (obdoba I. atestace). To období pro mě bylo dosti stresové a do toho se přidala úplná ztráta sluchu. Dorozumívala jsem se jen pomocí odezírání. Po úspěšném ukončení kmene, jsem informovala středisko kochleárních implantací v Brně a v Praze. V Praze mi nabídli termín koncem srpna, což představa pro mě, že ještě bych cca 4 měsíce neslyšela, byla hrozná. Brno mi nabídlo termín již v květnu, a také mě zaujala možnost mít od MedElu RONDO.
Potom, co povolil stres, se mi opět začal pomalu vracet na to levé ucho sluch. Sice nebylo to až tak ideální, ale už jsem opět zase se sluchadly dokázala slyšet. Operace v Brně se nakonec odložila až na léto, a mě to zatím nevadilo. Slyšela jsem, byť trošku hůře, ale přece slyšela. Nakonec jsem i začala být na vážkách, zda do toho opravdu jít. Neuměla jsem si představit své fungování v době čekání na implantaci a na první nastavení řečového procesoru. To bych zase byla úplně hluchá jako předtím a také mi nikdo nebyl schopen říci, nakolik budu s implantátem rozumět, jak moc se mi změní poslech. Odrazovalo mě, když někteří uživatelé implantátu uváděli, že slyší, jako by měli na hlavě hrnec.
Nakonec jsem se ale přece jen rozhodla, že do toho půjdu. V budoucnu mohou nastat další, třeba i větší stresové situace a znovu neslyšet už jsem nechtěla.
Operaci jsem podstoupila 6. srpna 2014 v Brně. Den před operací mi lékaři oznámili, že když se mi vrátil trochu ten sluch na levé ucho, tak že nakonec mi odoperují pravé, byť nebylo skoro 15 let stimulované. Byl to pro mě docela šok. Nečekala jsem to.
Operace proběhla v pohodě. Ani to oholení vlasů mi nijak nevadilo. Dokonce jsem vypadala s nimi dobře. Jelikož jsem díky sluchadlu na levém uchu slyšela vlastně stále stejně, ani mi nepřišlo, že bych nějakou operaci vůbec podstoupila.
První termín nastavování řečového procesoru připadl na 11. září 2014. Pro mě byl tento den bohužel zklamáním. Možná jsem měla moc velká očekávání, která se v tu chvíli prostě nenaplnila. Po zapojení se mi nezdálo, že bych něco slyšela. Byla jsem z toho velice špatná. Nejdříve jsem se učila rozeznávat, že nějaký zvuk začal a skončila. Postupně rozlišování různých zvuků, zda jsou stejné nebo ne. Používám zatím jak sluchadlo, tak i implantát. Když chodím po městě, nebo jezdím MHD, tak si vypínám sluchadlo a poslouchám jen implantátem. Teď po třech měsících od prvního zapojení, už dokážu jen s implantátem bez odezírání poznat slova z uzavřeného souboru (tj. že vím, z jaké oblasti slovíčka budou, třeba dny v týdnu, měsíce, zvířata atd). Což si myslím, že je docela velký pokrok. Inženýr, co mě implantát nastavuje, tak mě upozornil, že to budou nikoliv týdny, ale spíše měsíce až roky práce. Už jsem s tím smířena. Poslech se sluchadlem a implantátem dohromady je pro mě nyní super. Když mám jen sluchadlo, tak byť se mi od té doby sluch nijak nezhoršil, tak i přece jen s ním rozumím hůře. A co se týče poslechu s implantátem. Není mi nepříjemný a ani mi nepřijde ten poslech nějak "plechový" jak ho někteří nazývají.
Věřím, že poslech bude lepší a lepší, a že jednou zvládnu poslech jen s implantátem.
V příspěvku jsou s laskavým svolením paní Romany Procházkové citovány pasáže ze článku "Všechno špatné je pro něco dobré", který vyšel v Info-zpravodaji Zima 2014.